Zpracování textilních vláken patřilo odedávna k základním znalostem lidí na venkově. Do poloviny 19. století představovalo na Moravě i velký rozsah podomácké práce od pěstování a předení lnu a konopí až po tkaní pláten. Největší množství lnu se zpracovávalo v podhůří Jeseníků a na Českomoravské vysočině, s konopím se častěji setkáváme v rovinných oblastech Slovácka.

Podle technologií lze rozdělit práci s nití (pletení na cívce, jehlicemi, háčkem, síťování), s jednou soustavou nití (uzlování, pletení na rámu, paličkování) a se dvěmi soustavami nití (pletní na formě, tkaní na destičce). Většina těchto oborů existovala na venkově jen jako domácí výroba pro vlastní potřebu nebo jako domácká výroba pro blízké okolí.

Známou předtkalcovskou technikou bylo tkaní na destičce. Pomocí pohyblivé destičky se provádí prošlup. Osnova, která zcela překrývala útek vytvářela působivé geometrické vzory. Vyráběly se tak tkanice k sukním, zástěrám, mužským košilím. Ke tkaní se nejčastěji používala vlna různé síly.

Dalším způsobem bylo pletení na formě. Na Valašsku a v podhůří Bílých Karpat se spřádala vlna na vřetenu zvaném druga. Takto spředená silná nit se používala na výrobu rukavic i čepic a zvláštní pohodlné obuvi, jíž říkali "kocúry". Základním nástrojem byly dřevěné formy ve tvaru předpokládaného výrobku s hřebíčky nebo dřevěnými klínky na napnutí osnovy po obvodu horní plochy i spodní základny. Tkalo se současně dvěma útkovými nitěmi, přičemž se křížením obtáčely osnovní nitě. K pletení se používala silnější lněná příze nebo vlna. Všechny takto vyrobené oděvy velmi teplé, neboť pletenina vytváří na rubu hustý kožíšek se zbylých konců vlny. Ke starobylým a dnes znovu obnovovaným předtkalcovským technikám patří pletení na rámu. V minulosti se touto technikou pletly na Valašsku známé bílé čepce.

Síťováním se kromě užitkových předmětů (rybářské a lovecké sítě) vyráběly vložky do obřadních textilií (koutnic a úvodnic), valašské a hanácké čepce a některé další prvky oděvu. Síťované součásti se původně užívaly ke spojení dvou kusů plátna nebo k provzdušňování některých míst oděvu. Koncem 19.století se v některých oblastech (např. na Českomoravské vrchovině) rozvinula domácká výroba síťovaných tašek, rukavic, sítěk na vlasy, šátků a dalších předmětů. Je to práce s jednou dlouhou nití, při které vázáním stále stejného speciálního uzlíku vzniká síť. To znamená, že podstatou techniky je uzlování.